[Article 1924]EMIL JULIŠ – DO TICHA VROSTLÉMU (25. 11. 2012)

25. listopadu 2012 – 10. března 2013

 

V Galerii Emila Juliše v Černčicích dostává konečně adekvátní prostor sám velký básník, po němž je výstavní síň pojmenována. Utajený malíř (jak jej nazval Vladimír Vokolek), nás opustil na Boží hod vánoční roku 2006. O necelé tři roky později vznikla zmíněná galerie, v níž se k dnešku představila řada výtvarníků zvučných jmen a neoddiskutovatelných kvalit.

Emil Juliš byl v černčické galerii významně zastoupen hned v první expozici 13. června roku 2009, na výstavě předního afrického sochaře Lazara Takawiry. Exponáty ze Zimbabwe tehdy doplnila souběžná výstava renomovaných českých výtvarníků, mj. i Emila Juliše. V listopadu roku 2010 uspořádala Galerie Emila Juliše v rámci otevření Galerie města Loun ve spolupráci s Vrchlického divadlem samostatnou Julišovu výstavu.

Výtvarnému dílu Emila Juliše – s výjimkou koláží – dosud nebyla věnována systematičtější pozornost. Světlou výjimkou byl (a snad nadále je) živý zájem kunsthistorika dr. Zbyňka Sedláčka; rozsáhlejší zamyšlení pak pochází z pera Václava Vokolka (Revue Art, II. / 2007).

Výstava byla nazvána „Do ticha vrostlému“ a šlo pochopitelně o jemnou reminiscencí na Vilemínu Julišovou, která nečekaně následovala svého manžela do nehmatného časoprostoru právě v tomto roce. Expozice je věnována vzpomínce na člověka, jenž je označován za jednoho z největších českých básníků 20. století, ale bude také především první důstojnou prezentací jeho výtvarného díla. Julišovy kresby, malby a koláže byly totiž dosud vystavovány převážně jen v rychlorámech, případně vitrinách. Důstojné adjustace se jim dostávalo velmi výjimečně, povětšinou výhradně od soukromých sběratelů. Vystaveno bude rovněž několik karikatur básníka od Vladislava Mirvalda, podobně jako kresby Zdeňka Sýkory k prvním básním Emila Juliše z druhé poloviny 50. let minulého století, rukopisy básní a výběr z velmi vzácných ineditních tisků s Julišovými příspěvky, vydávaných v dobách totality Ludvíkem Kunderou.

Dejme nakonec ještě jednou slovo V. Vokolkovi: „Emil Juliš se celoživotně obklopil obrazy, nejen básnickými, a není tedy divu, že se pokusil i o malířské sdělení. Jeho koláže jsou dostatečně známé, ale o jeho malbě se ví jen málo. … Ty obrazy byly překvapivě profesionální, působivé a samozřejmě plné poezie. Je zvláštní, a pro Juliše typické, že ani v obrazech nepodlehl vlivu svých obdivovaných přátel. Obrazy, které znám, připomínají dnes téměř zapomenutá díla lyrické abstrakce, která byla v českém uměleckém prostředí 60. let obdivována a nalezla zde svou odezvu. Bylo to umění založené na čistých malířských kvalitách (Manessier, da Silva, Santomaso, van Velde či Bissiere) a je zvláštní, že Juliš v řadě svých maleb této kvality vědomě či podvědomě dosáhl.“

Na vernisáži výstavy se sponzorsky podílel
PIVOVAR KÁCOV

Fotografie Jiřího Boudy

Fotografie Martina Ježka

(erární foťák, s nímž si občas někdo hraje, takže se občas dostanete i na skrytá místa galerie…)

julis_do_ticha_pozv

————————————————————————————————————————————————————————————————————–

 



Comments are closed.