GALERIE EMILA JULIŠE | ZDENĚK VESELÝ (6. 3. 2011)

Galerie Emila Juliše v Černčicích u Loun připravila na březen a duben výstavu teplického malíře Zdeňka Veselého, jednoho z nejvýznamnějších výtvarníků, působícímu na severu Čech. Již v šedesátých letech překonal svou tvorbou hranice regionu i republiky. V ohromujícím období let 1958 – 1975 (toto ohraničení neberme však příliš striktně), kdy ovlivněn Zrzavým, Medkem, Chagallem, Picassem a dalšími maloval expresivní, silně fantazijní a imaginativní obrazy (mezi nimiž excelují tzv. stély, jimž nepochybně kraluje enkaustika s názvem Kariatida, obraz, jenž v druhé polovině 60. let věnoval příteli Emilu Julišovi) nenašel jakékoli pochopení u kormidelníků tehdejší kutlury. Notabene zvláště poté, co v srpnu roku 1968 nejen nevesele, ale notně rozlobeně stanul s rozpaženýma rukama proti sovětským tankům. Vztek ho tehdy ovládl natolik, že zcela impulzivně vyběhl z bytu jen v trenýrkách, tílku a pantoflích…

Odčinit tento skutek mohl samozřejmě přijetím nabídky vstoupu do KSČ. Razantně odmítl a stal se ze dne na den zakázaným autorem. Poté se však obětovala jeho žena. Aby Zdeněk Veselý nadále mohl malovat a především vystavovat, vstoupila zcela účelově do ROH…

Veselý počátkem sedmdesátých let musel „přibrzdit“ a poněkud naředil svou tvorbu sociálními tématy (v nichž si nelze nevšimnout vlivu Silovského). Rovněž zracionalizoval náměty a divák se tak na Veselého výstavách dostával do kontaktu „jen“ s typem obrazů jako „Svážení dřeva“, vesnickými obydlími, krajinářskými výjevy a zákoutími. I v nich je však nadále přítomna malířova imaginativnost, představivost, i v nich je interpretována realita mistrně expresivními tahy s důrazem na zkratku a barevnost – mnohdy až s nepochopitelně silným účinem. Takže např. již zmíněné Svážení dřeva je obrazem vyloženě „strašidelným“; nepotrpím si na malby koní, ale Veselého obrazy z Kladrub působí až snově… Průhlední hřebci na zelené louce… Jsou tam i nejsou…

Dr. Josef Hlaváček: Svět do ateliéru vchází jako mýtus a Veselý tímto světem jako mýtem prochází. V jakém smyslu to mluvím o mýtu? Mýtus je u Veselého přítomem především jako protiklad rozumového chápání světa a jeho dějů. Rozum vše vykládá beze zbytku. V mýtu se stává základním to utajené, to v pozadí, to příšeří, z něhož jen tu a tam něco zahlédáme.
…Odedávna mělo k mýtu blízko právě umění, z něhož pak nejvíce umění výtvarné a v něm zase tendence romantisující. Přiznání k těmto směřováním čteme jasně z Veselého cyklů Máchovských variací, které nám jasně napovídají, proč se v současné mnohotvářné situaci výtvarného umění postavil právě tam, kde stojí: k projevu, jenž optickou skutečnost respektuje ne proto, aby ji reprodukoval, ani proto, aby ji zneužil jako znak pro skutečnosti jiné, ale hlavně proto, aby ji dovedl do souvztažností, v nichž teprve vydává počet o světě, jak ho Zdeněk Veselý vidí: o světě mýtu.

Největším umělcovým nepřítelem však překvapivě nebyl bolševik, ale vlastní zručnost. Naprosto suverénní zvládnutí mnohých grafických a malířských technik a materiálů jej podněcovalo k neustálým experimentům. Co by leckdo s jistotou označil za dřevoryt ze 16. století, je ve skutečnosti Veselého linoryt z konce století dvacátého. Tato „roztříštěnost“ způsobila, že obrazy Zdeňka Veselého nemají jednotný či alespoň průvodní charakteristický styl. Zato jsou stylově čistá již zmíněná období… Kdo zná Veselého fascinovanost Francií, pozná jeho „francouzský“ obraz na první pohled. Stejně tak umělcovo podlehnutí kouzlu býčích zápasů ve Španělsku a jejich výtvarné ztvárnění je jednoznačně identifikovatelné. Tak jako můžeme hovořit o Veselého koních, existují nezaměnitelní Veselého býci. Proč jsem hovořil o „nepříteli“ v souvislosti s umělcovou zručností? Trh s uměním podobné všeumělce nemá příliš v oblibě. Poučený laik musí poznat na první pohled, že ten či onen obraz je od Rembranta, Dalího, Váchala, Konůpka, Mrkvičky, Filly… Jen málo výtvarníků si mohlo dovolit malovat tolika způsoby a věnovat se tématové různorodosti s jistotou, že výsledkem bude kvalitní umělecké dílo. Veselý si to dovolit mohl. A dovolil. Pravděpodobně mu to působilo i jistě veselí…

Méně veselý je však závěr Veselého umělecké kariéry… Měl jsem možnost být přítomen likvidaci ateliéru tohoto významného umělce. Šlo o událost veskrze neveselou, smutnou. Zdeněk Veselý ji ovšem akceptoval s obdivuhodným nadhledem. Rozhodl se ukončit uměleckou dráhu a starat se o manželku, odkázanou několik posledních let na lůžko. V prázdných podkrovních místnostech, provoněných barvami a ředidly, které pamatuji ještě plné obrazů (navštívili jsme ho několikrát s Emilem Julišem), plastik, malířských stojanů, připravených čistých pláten, nyní s podivně hluchou ozvěnou holých stěn, prohlásil: „Musím jí vrátit alespoň část toho, co mi ona za celý život dala“.

Zdeněk Veselý se narodil 9. června 1932 ve Svitavách, žije v Teplicích. Studoval u prof. S. Mikuláštíka, J. Kiliana, prof. M. Holého, K. Hladíka, V. Silovského. Věnoval se malbě, volné a užité grafice, knižní tvorbě a ilustracím, kresbě. V letech 1970 – 1989 spolupracoval na několika ineditních sbornících a autorských knihách s Emilem Julišem, Ludvíkem Kunderou a Vítězslavem Gardavským. V 60. letech člen skupiny Objekt, člen SČUG HOLLAR.

Zastoupen je ve významných soukromých sbírkách a galeriích v Čechách i ve světě, mj. např. v Galerii Benedikta Rejta Louny, Galerii výtvarného umění Karlovy Vary, v Náchodě, Chebu, Teplicích, Litoměřicích, MK ČR, na universitě v San Francisku, v atelieru Artistiques Internationales Séguret, v Galerii Ečka Jugoslávie… V Lounech vystavoval ve Vrchlického divadle v roce 2008, výrazně zastoupen byl rovněž na společné výstavě u příležitosti otevření Galerie Emila Juliše v Černčicích u Loun v roce 2009.

Fotografie Jiřího Boudy