15. května 2011

PŘEMYSL MARTINEC – ALAID

FOTOGRAFIE JIŘÍHO BOUDY

Fotografie Míry Plazíka Blažka na rajčeti (černobílé)

Fotografie Míry Plazíka Blažka na rajčeti (barevné)

Fotografie Míry Plazíka Blažka na rajčeti (vystavená díla)

—————————————————————————————————————————————————————————–

Úvodní slovo na vernisáži výstavy výtvarných prací Přemysla Martince Alaid, dne 15. 5. 2011 v Galerii Emila Juliše / Černčice u Loun

František Dryje – Akaheli Alaid!

Neptal jsem se Přemysla Martince, proč nazval výstavu svých obrazů právě ALAID, a neptal jsem se ho záměrně, abych mohl hádat. Přiznám se, že stejně jako mnozí z vás, neměl jsem až donedávna tušení o existenci, tím méně významu tohoto slova, tohoto jména, jež, jak jsem si ověřil, označuje sopku na Atlasovově ostrově v souostroví Kurily – přesněji řečeno, celý tento ostrov, jejž ona sopka vychrlila. Ostrov je to malebný, pustý a činný, neboť poslední erupce jeho stratovulkánu neboli sopky navrstvené, byla zaznamenána v roce 1981.
A tu po mém soudu máme již dostatek indicií, abychom mohli odhadovat pohnutky a záměry přítomného autora: jestliže malíř Mikuláš Medek kdysi slavně prohlásil, že nemaluje své obrazy, ale že je dáví, tvrdím, že Přemysl Martinec by mohl s klidným svědomím říci o svých dílech, že je chrlí. Pravidelným návštěvníkům jeho výstav nebo čtenářům časopisu Analogon je známo, že Přemysl je autorem mnoha stovek, ne-li tisíců stránek kresebných deníků, které vznikají automaticky a nutkavě a v nichž se jaksi zárodečně a chvatně materializují přízraky jeho budoucích kreseb a obrazů. Přirovnání k činné sopce, jež chrlí, vyvrhuje své nitro, je tedy namístě i s ohledem na expresivní obsahy této výtvarné nadprodukce, které na první pohled ztělesňují niterné stavy, afekty, emoce a automatické vize. Leč zmíněný sopečný jev je přítomen ještě v dalším a jen zdánlivě vnějším plánu: aktivní, soptící sopka se totiž zjevuje jako častý bezprostřední motiv v přeludných krajinách Martincových výtvarných prací (zde například na obraze Dva). A ptáme-li se, odkud se onen exotický prvek vzal, dovolím si tu stanovit holý předpoklad, že – tak jako vše podstatné – vystoupil z onoho nejdůležitějšího úseku historie člověka-autora, totiž z jeho dětství. Jestliže jsme před časem mohli číst na stránkáchAnalogonu Přemyslovy groteskní reflexe vlastních zážitků z práce ve špitálu, na prosektuře a přilehlém okolí, vnímal jsem je jako bezesporu morbidní i černohumorné sebeobranné gesto tvůrce, který líčí svou zkušenost z určitého, ať již pevného nebo dosud nervózně pulsujícího pohledu či stanoviska. Ale když jsem si pak od téhož autora přečetl obdobně zaujatou reflexi toho, čemu se běžně říká vzpomínky z dětství, věděl jsem náhle, kde a zejména jak se ono výlučné stanovisko formovalo. Zdálo se mi totiž, že mám před sebou shrnuty všechny podstatné motivy a motivace Martincových záhadných, zraňujících i zraňovaných, krvavě zlých i bezbranně směšných monster, která prostupují jeho obrazy. Rodí se bezesporu jako měnlivé drúzy či podezřelé améby z útržků jeho dětských strachů, vidin, snů, radostí, obav či intenzivních střetů s neznámem vnějšího světa – ať již kouzelného nebo nepřátelského – světa dospělých, světa sebestředných her, světa nových a často tajemných slov a událostí. Aniž bych se chtěl odvolávat na obligátní psychoanalytické teorie, jsem přesvědčen, že každý člověk je předurčen a vposledku vlastně definován svým raným dětstvím do té míry, že takzvaná dospělost vlastně představuje jen jakýsi krycí manévr, chiméru, Majin závoj, pod nímž si opravdová pravda hraje na schovávanou. Jen nemnozí si ovšem dokážou takovou limitující a zároveň paradoxně anarchicky osvobozující situaci přiznat, a z nich pak jen nepatrná část se jí dokáže poddat a… využít ji ve svůj prospěch. Přemysl Martinec patří mezi tuto vzácnou menšinu.
Dovolím si ocitovat autora samého, když píše, že měl v dětství „rád Robinsona v převyprávění J. V. Plevy s barevnými ilustracemi Z. Buriana: mořské bouře a výbuch sopky. A taky Plutonii od V. A. Obručeva: pravěká monstra a popis dvou sopečných výbuchů.“ Pokud si člověk z miliónů impulsů, kterým byl v dětství vystaven, přes hradby bezbřehé infantilní amnézie zapamatuje hned dva takříkajíc sopečné motivy, jistě to svědčí o něčem hlubším než jen o běžné zálibě v exotice. Samozřejmě nehodlám spekulovat, k jakým vytěsněným či primárně nevědomým zkušenostem se ono afektivní zaujetí vztahuje – můžu jen konstatovat, že podnes se manifestuje a ztělesňuje v Martincových tvůrčích výzkumech, které jsou vždy objevnými vulkanologickými výpravami do hlubin vlastního nitra.
Je tu ovšem ještě jedna autorova vzpomínka z dětství, v níž se motiv sopky rovněž objevuje. Přemysl píše: „Druhé mé oblíbené šrotiště pak bylo na návrší, jež se tyčí do závratné výšky nejméně deset metrů nad naší vsí a které ne nadarmo nese jméno Hradiště. Je tam nahoře vodojem a pod ním kráter vzniklý sesuvem stěn bývalého lomu, či spíše mělkého dolu na trachyt, vulkanické to horniny vyplňující tamní sopouch. (Víra v sopečný původ Hradiště je mezi domorodci všeobecně rozšířena.)“ Soudím, že tu se – řečeno tentokrát jazykem bretonovským – jen spojuje vnitřní kauzalita s vnější nutností: vnitřní, infantilně preverzní sopečná obsese se spojuje s vnějšími atributy reálného vulkanického motivu či prostonárodního mýtu.
Tvorba Přemysla Martince bývá někdy některými komentátory řazena na pomezí takzvaného art brut. Plným neprávem, řekl bych. Nejen proto, že jde o autora výtvarně školeného – ale zejména z toho důvodu, že tento malíř plně reflektuje kontext a významový či intencionální rejstřík své tvorby, o čemž svědčí mimo jiné víceznačné, sarkasticko-humorné názvy jednotlivých obrazů, které jeho krajně subjektivní vize takříkajíc objektivizují a vřazují do kritické relace s takzvanou skutečností. (Zde doporučuji například práciKonec všech a všeho, jež této dekamuflující poloze v plné kráse odpovídá.)
Anebo uvedu ještě jeden příklad. Při nedávné surrealistické experimentační hře měli její účastníci imaginativně doplnit text dopisu, který předčítá jakási rozčilená dívka kdesi ve chlévě čeledínovi a děvečce na vyobrazení prastarého rakousko-uherského zábavního časopisu. Hráči věděli pouze to, že text začíná oslovením Spindusi, Spondusi. Přemysl neponechal nic náhodě, když herní zadání řešil, a v inspirovaném krátkém spojení promítl svou nejsoukromější afektivní zkušenost do zdánlivě triviálního děje. Sám komentuje svůj postup takto:
„Vycházel jsem z vyjeveného výrazu postav na obrázku a samozřejmě z úvodních slov ,dopisu‘. Dále jsem předpokládal, že předčitatelka onoho dopisu je jeho adresátkou a že jeho obsah je tak divný a šílený, až ji uvedl do takového zmatku, ne-li děsu, že se s ním musela někomu svěřit. Tak jsem zkusil ten dopis v onom duchu dopsat. Pokusil jsem se převést do psané formy jazyk, kterým mluvím, tedy spíš křičím, ve chvílích vrcholného vzteku a zuřivosti, když už mi ty nejsilnější kletby mé lahodné mateřské řeči nestačí.“
A ejhle: protiklad subjektivního a objektivního se rozplynul v syntéze sopečně vychrleného magmatu slov, z nichž ocituji jen začátek:
„Spindusi. Spondusi. Akaheli refasto dal. Imahoma simahimi někde sifronto Helejahy.“
Mám za to, že těmito slovy lze přesně a výstižně popsat nejen význam, ale zejména hlubinný smysl zde vystavených obrazů Přemysla Martince. Akaheli Alaid!