[Article 5793]IVAN HORÁČEK – FENESTRACE (27. září 2015)

ivan_horacek_pozvanka_fenestrace

Pozvánka v tisknutelné kvalitě

————————————————————————————————————————————————————————————————————–

V rámci vernisáže výstavy FENESTRACE byla představena trojice objektů získaných při veřejné pitvě ze Znamenité mrtvoly (Praha, 3. září 2015),

na nichž se autorsky podíleli:

Sasha Vlad, Přemysl Martinec, Ivan Horáček, Michal Juza, Martin Stejskal, Kateřina Piňosová, Jan Kohout, Jan Richter,

Jan Švankmajer,  Roman Kubík, Leonidas Kryvošej…

————————————————————————————————————————————————————————————————————–

 Ivan-Horacek-Fenestrace-GEJ-instalace01 Ivan-Horacek-Fenestrace-GEJ-instalace02

————————————————————————————————————————————————————————————————————–

FRANTIŠEK DRYJE – EJHLE!

Výtvarná tvorba Ivana Horáčka nese pro mě odedávna rysy jakési samozřejmé rozvolněnosti, ba až neuspořádanosti výtvarných postupů a struktury zobrazování. Mám pocit, že tu je jakoby před závorkou stále přítomna ostentativní ležérnost, ledabylost, která však – alespoň na mě – nepůsobí rušivě, naopak funguje docela přiměřeně, organicky a přesvědčivě. Čím to je? Zdá se, že jako by samo sebou, z povahy zde projeveného přirozeného světa nezáleželo na tom, jak je obraz technicky zvládnut. Ale zároveň jako by i vlastní tematické plány a významová sdělování v těchto obrazech působily jaksi neúplně, neukončeně, jako momenty delšího, možná nikdy nekončícího výkladu jsoucího světa, jenž je zachycen či možná bezděčně přistižen a demaskován v takto nasvícené souvislosti svého vnitřního a vnějšího aspektu.

O co tu vlastně jde? Co je nám sdělováno, co je předmětem a smyslem celého činění? Sám autor o tvorbě, již považuje za podstatnou, říká, že v jejím průběhu jsou „projevy reálného dění světa či“ – vlastně jen pouhá – „potencialita tohoto dění“, „ozřejmeny aktem imaginace“, a stávají se tak „nevyčerpatelným zdrojem překvapení, potěšení, zábavy a poučení“.  Tato formule, která zní na první poslech tak složitě, ve skutečnosti vyjadřuje docela prostou zkušenost s takzvanou imaginativní, chcete-li fantasijní tvorbou, jejíž nejpropracovanější podobu představuje snaha, jež se už víc než 90 let nezývá surrealismem. A ptáme-li se, jakéže tedy poučení, jaké poznání je nám tu zprostředkováno, Ivan neváhá a přispěchá s názorem, že takto zachycená „surová krása jsoucího demonstruje s nezpochybnitelnou názorností reálnou komplexitu světa a smysluplnost naší přítomnosti“. Je to troufalé tvrzení a je – taktéž troufale optimistické. Vždyť kdo z nás by si dovolil nepochybovat o smyslu nejen svého života? Pravím, že tu z autora nemluví jen nějaká znalost teoretických principů dejme tomu surrealistického poznání. Mluví z něho jeho vlastní zkušenost, jež má – jak si ukážeme – dvojí povahu a dvojí zdroj.

Za prvé: asi všichni víte, že Ivan Horáček vlastně není malíř-profesionál, že jeho profesí je býti a konati jako vědec, dokonce špičkový vědec v oboru biologie. Jako takový je od let vystaven masážním útokům takzvaného vědeckého diskursu, který se přinejmenším od počátků novověku pyšní svou bezbřehou racionalitou a objektivností. A přitom – jak jsme si nemohli nevšimnout –, v mnoha podstatných životních a světadějných aspektech tak žalostně selhává. Ivan odmítá uznat takovou diktaturu do krajnosti vyhnaného zdravého rozumu jako nekompetentní. Přitom vlastní sféra výtvarné tvorby mu není nějakým únikem nedělního malíře před krutým světem, nýbrž představuje plnohodnotnou alternativu vůči takové nehorázné racionalistické jednostrannosti. Alternativu o to přesvědčivější, že autor – na rozdíl od nás, prostých laiků – tuto nekompetenci vědy zná důvěrně a zevnitř.

Druhou zkušeností je zkušenost tvůrčí. Když autor popisuje svou dílčí a v jistém smyslu výchozí metodu automatického kreslení, jejíž ukázky jsou na této výstavě rovněž zastoupeny, mluví o ní jako o „mentálně-hygienickém prostředku“, z něhož se mu tu a tam daří „vytřískat přece jen nějaký ten libidinózní zisk“. Ano, slyšíte dobře, libidinózní zisk, prožitek slasti, toť ono „potěšení“, které našemu autorovi přináší jeho malování. Že má tedy taková spontánně rozvíjená tvorba povahu autoterapie, nemusíme pochybovat. S tím souvisí i třetí znak, o němž se Ivan zmiňuje, a sice „překvapení“. To mu přináší imaginativní, tedy nikoli bezprostředně rozumové, ale přesto nějak – nejspíš zázračně – fungující spojování motivů či reálných prvků skutečna. Víme, že takové spojování zdánlivě nespojitelného stojí v základě každého básnického obrazu, který je práv svého jména.

Dejme opět slovo samému autoru:

„Skvrny od kávy, zbytky potravy, lepidla, nemluvě o škrábancích a rýhách, vytvářejí zneklidňující předobraz skrytých ornamentů a výjevů, volajících po zviditelnění. Pro intelektuála, jehož úkolem je od nepaměti odkrývání skrytých významů a vykazování neskrytostí, odkazujících k pravé povaze jsoucího, je takovéto volání příkazem, který nelze odmítnout. Úkolem naplňujícím jeho bytostné poslání. Zkrátka a dobře, nemohu si pomoci.“

Jistě ne všechny obrazy zde vystavené vznikly takto čistě automaticky. Mnohdy jsou prostoupeny s nějakými průběžně se vynořivšími motivy, nutkavými představami, tématy, jejichž potenciál je vědomě nebo třeba polovědomě rozvíjen. Hravost a spontaneita ovšem této tvorbě bezpochyby dominují. A tu bychom mohli mluvit třeba o obrazivosti Paula Kleea, ovšem ležérně prohnané obrazotvornou mlýnicí takového Maxe Ernsta. Temnotné rysy některých maleb připomenou pozdní Toyen… Takové srovnávání však není podstatné, neboť – ať chceme nebo ne – ona již připomenutá rukopisná či technická, ale i obsahová a významová rozvolněnost si – možná paradoxně – drží vlastní styl.

Tyto jakkoli úmorné úvahy by ovšem a bezesporu neměly valného smyslu, kdyby zmíněné kvality – tedy slast, překvapení a poznání – nebyly přenosné na diváka. Nu, posuďte sami. Za sebe mohu prohlásit, že při pohledu na Ivanovy obrazy a kresby žasnu – jsem téměř vždy (až na pár výjimek) upřímně překvapen a říkám si: Ejhle! Ono je to vlastně tak jednoduché, ty věci, ty motivy, ti trubači z Jericha a popraskané pražské zdi přece spolu souvisejí zcela zjevně! Jak je možné, že jsem si toho nevšiml dřív!?? I když autor ve skutečnosti obraz, na němž já viděl jerišské trouby, nazval Jan Žižka z Trocnova při dobývání Přibyslavi na poli pod Hřištěm. Vyberte si! Takové překvapení je vždy slastné, povznášející, dokonce bývá i veselé a – jak řečeno – beznadějně optimistické. I když netvrdím, že sdělení, jichž se mi z obrazů Ivana Horáčka dostává, nejsou závažná. Právě naopak! Trvám totiž na tom, že tady neplatí ani romantické heslo Máchovo „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal!“, ani známé invertované heslo českých poetistů „Na tváří lehký žal, hluboký v srdci smích!“ Nikolivěk! V případě surrealisty Ivana Horáčka totiž platí obě tato hesla současně. Že to není možné? Zkuste si to představit!

Předneseno na vernisáži výstavy obrazů a kreseb Ivana Horáčka Fenestrace, v galerii Emila Juliše, Černčice, dne 27. 9. 2015

————————————————————————————————————————————————————————————————————–

FOTOGRAFIE Z VERNISÁŽE (Jiří Bouda)

 

FOTOGRAFIE Z VERNISÁŽE (Bořek Zasadil)

FOTOGRAFIE Z VERNISÁŽE (Věra Drapička)

FOTOGRAFIE Z VERNISÁŽE (Martin Ježek + PRV)

 

 FOTOGRAFIE ROMANA TELEROVSKÉHO

————————————————————————————————————————————————————————————————————–



Comments are closed.