pozvánka v tisknutelné kvalitě
vernisáž v neděli 30. září / 16:00
Karol Baron [13. září 1939 v Levoče (Slovensko) – 29. února 2004 v Paříži] je patrně nejvýraznějším představitelem slovenského surrealistického malířství druhé poloviny 20. století. Tvorbu obohacoval o specifické prvky černého humoru a absurdních tvarových metamorfóz a drastickou grotesku.
Karol Baron: Goya / 1966 – 1967, objekt housle (violin object)
—————————————————————————————————————————————-
Úvodní slovo
František Dryje
KAROL BARON – ROZHNĚVANÝ SNIVEC
Karol Baron (1939 Levoča – 2004 Paříž). Slovenský malíř, vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě (1969), dočasně působil jako středoškolský a po roce 1989 i vysokoškolský profesor.
Jeho zájem o díla předválečného surrealismu se ve tvůrčí i osobní sféře promění v aktivní přístup na základě setkání s hlavním protagonistou pražského surrealismu, básníkem a teoretikem Vratislavem Effenbergerem, k němuž došlo u příležitosti Baronovy pražské výstavy Bizarní svět písmen a homunkulů (1970). Od roku 1971 až do své smrti se podílí na aktivitě obnovené Surrealistické skupiny v Československu. Karol Baron se tak stává vedle Evy Švankmajerové a Martina Stejskala nejvýraznějším a nejoriginálnějším reprezentantem československého výtvarného surrealismu 70. a 80. let.
Přitom ve svém díle programově interpretuje řadu tradičních filosofických, duchovních a tvůrčích okruhů: antickou, středověkou i renesanční filosofii, východní metafyzicko-mystické nauky, hermetismus a „Vysokou vědu“, groteskní výtvarný manýrismus, lidové umění atd. To lze názorně vyčíst i z názvů četných výtvarných cyklů, do nichž svou tvorbu pravidelně pořádá: Zen, Mutanti, gryfové, scylly a palcelogloidi, Nosatci, Somnambulové a cynici extra muros, Meyrinkova setkání, Reductio ad absurdum, Pocta Hieronymu Boschovi, Přirozené nepřirozenosti, Speculum mundi, či Kabbala aj.
Dá se říci, že Baronovy obrazy na počátku manifestovaly okouzlení, tajemství a nezávaznost snu – dodejme hry a hravosti, s nepřehlédnutelným erotickým či přímo sexuálním podtextem. Jejich vazba ke skutečnosti byla citová a ve svém tvůrčím aspektu magická. To se projevuje například ve zmíněném cyklu Bizarní svět písmen a homunkulů (1970): podivuhodné bytosti, spíše přeludy a předměty, podezřelé už tím, že se nedají jednoznačně uchopit, vytvarované to podoby písmen, respektive do tvarů svébytné, rafinovaně oživené, groteskní abecedy, jež rozvíjí originálně pojatý výtvarný řád, odkazující mimo jiné k tradici manýristických bizarerií. Ovšem nejen to. Vratislav Effenberger vztahuje tuto výchozí polohu Baronova tvůrčího úsilí k projektům plně novodobým:
„Mnohem spíš než sentimentálními reminiscencemi na pravěk moderního člověka, které bývají jakousi rajskou zahradou estétských duší, jsou tito homunkulové rodnými bratry těch tajemných objektů, které sestavoval Marcel Duchamp z technických fragmentů, aby ve své době zdiskreditoval už tehdy komické sebevědomí inženýrské civilizace, i těch, které vytvářela barokně španělská obrazotvornost Salvadora Dalího nebo seversky přísný, ale tím přeludnější, konkrétně iracionální mysticismus Maxe Ernsta. Jsou z těch, které v Paříži přiváděl na svět Kanaďan Jean Benoît, aby nekrofilními, sadistickými a maldororskými monstry otřásl lidským vědomím.“[1]
Sám Karol Baron charakterizuje v roce 1971 určující rysy své výtvarné ikonografie (jež odkazuje stejně tak k tradiční fantastické zoologii, k Hieronymu Boschovi či například k surrealistickému malíři Victoru Braunerovi atd.) – tedy ony variabilní a zcela osobité fantomatické bytosti, které ovládají jeho obrazy, takto:
„Mutanti, gryfové, skyly a palcelogloidi jsou bytostmi zasazenými do současnosti a do budoucího času světa. Nevím, dají-li se rozumově chápat. Způsob mé práce, myšlení a zřejmě i hybridnosti, která je vypěstovala, se příčí racionálnímu myšlení, respektive individuu uvažujícímu v mezích zavedeného klišé normy. Je tomu tak už jen proto, aby mu nastavily jeho zkřivený obraz, který si snad ani neuvědomuje nebo nechce uvědomovat. Vycházím z toho, že dnešní svět jako takový, ve svých vnějších projevech, se nedá porovnávat například se světem dvacátých a třicátých let. Snad má svou vlastní gradaci a směr. Žádá si jiný přístup jak co do formy, tak i jím dané skutečnosti, kterou vytvořil a kterou chce vytvářet v budoucím čase. Domnívám se, že tvorba si vyžaduje v principu jiný základ a jiné reagování v odhadu situace do budoucna.“[2]
To lze doslovit i tak, že do Baronových výtvarných grotesek naléhavě proniká vnější, temně děsivá, absurdní až kafkovská realita a dosud spíše jen snově hravá asambláž karikaturních a symbolizačních rysů přechází v mrazivé podobenství. V průběhu 70. let se Baronův výtvarný syžet proměňuje: autor tu ve svých obrazech a kresbách transponuje reálné shluky všednosti, věty odposlechnuté ze stereotypních rozhovorů, novinové zprávy, jejichž absurdita je příliš reálná, než aby byla pouze bizarní, než aby jen nezávazně šokovala či okouzlovala. Přitom základní princip groteskní hry imaginace neopouští, ale příznačně mění akcent: úsměv se proměňuje v sarkasmus, ironie v útok. A tak vedle hry a obrazotvorné grotesky tvoří druhou dominantu jeho tvorby zároveň i jistý negativní „rub dne“ a „cynismus fantazie“, jak tuto polohu obecně označuje Vratislav Effenberger. To ovšem neznamená nějaké emocionální ochuzení: malíř nenahrazuje exaltaci znechucením, ale vedle osvobodivého smíchu se s neztenčenou vervou poddává výbuchům vzteku, které jsou tvůrčí a v nichž můžeme tentokrát spatřovat afektivně-emocionální dominantu jeho díla.
V ohnisku Baronova útočného zájmu tedy stojí člověk, jakýsi podivný živočišný druh, který sám sebe nazývá moudrý, avšak který podává stále přesvědčivější důkazy opaku takové klasifikace. Člověk, skrze jehož podobu malíř proměňuje věci živé i neživé, předměty, rostliny stejně jako zvířata, v procesu zběsilé antropomorfizace. A zároveň, vlastně v opačném směru, proměňuje člověka: odlidšťuje ho, anebo spíše dokládá jeho odlidštění, odkrývá elementy lidské ústrojnosti v nezaměnitelně vegetativních, animálních ba dokonce minerálních rysech. Tak je tentokrát předznamenána nikoli kontinuita, jednota či sounáležitost člověka a světa, nýbrž zviditelněn potenciál jejich soudobého, vzájemně podmíněného funkčního rozpojení a úpadku. Malíř diagnostikuje přesně: nikoli tajemný a možná trochu panoptikální svět monster, nýbrž monstróznost tohoto světa, hrozba, již nosíme sami v sobě.
Takovou souvztažnost lze vyjádřit i negativně, opakem: zdálo by se, že na obrazech či kresbách Karola Barona se zjevují podivné, groteskní a fantastické bytosti, které se oddávají tajemným, a přesto tak důvěrně známým, jednou poťouchlým, jindy zkarikovaným anebo zase ryze metafyzickým činnostem. Ale je to klam. Tyto obrazy ve skutečnosti a paradoxně nic nezobrazují, ony samy jsou totiž reálnými bytostmi, které s námi komunikují velmi málo a zároveň velmi mnoho, protože jejich jediným a nejvlastnějším jazykem či způsobem existence je fascinace. Stvoření, s nimiž nás malíř seznamuje, tito gryfové, homunkulové, palcelogloidi, cynici extra muros a všichni ostatní nejsou bytostmi imaginárními, jsou bezesporu zhmotnělými variantami Karola Barona samého, vyjadřují charakter a alternaci jeho tolikrát zraněné i okouzlené duše i jeho zvídavě košatého a zběsile rozhněvaného ducha.
Předneseno na vernisáži výstavy Karol Baron (ze soukromých sbírek), 30. 9. 2018 v Galerii Emila Juliše, Černčice
[1] Vratislav Effenberger: Text pro monografii K. Barona (fragment), 1971, rkp., z archivu VE.
[2] Karol Baron: Z odpovědí na otázky V. Effenbergera – text pro monografii K. Barona 1971, rpk., z archivu VE.
—————————————————————————————————————————————————————————–
Fotografie z vernisáže (Jiří Bouda)
[rovněž ZDE]
Fotografie z vernisáže (Míra Plazík Blažek)
[rovněž ZDE]
—————————————————————————————————————————————————————-
Relevantní odkazy:
Karol Baron miloval bizarnosť, mystiku a poetiku surrealizmu || Spomienka na Karola Barona
Karol Baron – Obrazy a kresby 1964 – 1969 || Recesista Karol Baron miloval čierny humor